Jane Eyre jsem si nevybrala, protože mě lákal její příběh. Nehledala jsem ani knihu plnou citů a lásky. Chtěla jsem si spíš doplnit znalosti a vědět, o čem je řeč. Asi proto mě tolik překvapilo, jak mě nakonec bavila, jak jsem se do ní dokázala vcítit a pochopit její slasti i strasti. Nejspíš je to čistě dámská četba. Pletu se? Tuším, že ne.
Román napsaný Charlotte Brontëovou zná většina lidí, ať už ze školních lavic nebo televizních obrazovek. Proto jen krátce pro připomenutí: Jane, jak to tak bývá, nemá jednoduchý život už jako malá holčička. Žije v Anglii na přelomu 18. – 19. století a vyrůstá bez rodičů v domě, kde jí všichni dávají najevo, že mezi ně nepatří a patřit nikdy nebude. Vysvobozením se jí stane odchod na školu, ale následné studium také není žádný med. Asi si umíte představit, jak to nakonec celé dopadá, když do toho ještě vstoupí chlapi. Přesněji jen jeden, ale o to významnější. Jakmile bude pan Rochester ve hře, stránky začnou utíkat závratnou rychlostí a vy se nebudete chtít odtrhnout.
„Dovedl mě přimět, abych ho milovala, a nepotřeboval na mě ani pohlédnout.“
Je jasné, že strhující děj a napětí tady budeme hledat marně. Kniha je však plná pocitů a to v té nejniternější podobě. Otevřená zpověď Jane nám odkrývá její nejtajnější myšlenky, a ač je vše napsáno krásným, kultivovaným a až konzervativním jazykem, který ladil k dané době a prostředí, dokázala jsem některé její problémy naprosto přesně přesunout do dnešní doby. Holt trable s láskou budou asi vždy stejné. A to i v pánském podání.
„Když jsem viděl, že má krasavice přijela domů v doprovodu kavalíra, bylo mi, jako by něco zasyčelo, jako by se na balkóně v měsíčním svitu najednou vztyčil zelený had žárlivosti, který tam ležel svinutý, vplazil se mi pod vestu a prokousal se ve dvou minutách až k mému srdci.“
Jediný větší problém přišel až s postavou Johna Křtitele ke konci knihy. Neokouzlil mě ani jménem, ani svým chováním. Jeho přílišná zbožnost a nelidskost odpuzovala. Byla jsem opravdu ráda, že už nezbývá mnoho stran v jeho společnosti. A určité výtky mám i k závěru, ale nebojte, pro jistotu vám to tu neprozradím. :)
Jane se tak stala mou chvilkovou příjemnou prázdninovou společnicí. Odpustila jsem jí i místy značnou přeslazenost a nechala se pohltit láskou až za hrob. Nakonec, kdo z nás by jí to tak trochu nezáviděl. :)
PS: Říkám jí Jane. Ne, nebudu jí říkat Jano. Vážně ne. Ačkoli riskuji vaše nepochopení. Zkuste si to říct nahlas. Jana Eyrová X Jane Eyre... Chápete.
PPS: Pokud nechápete, nemá cenu o tom diskutovat. Bude to Jane.
Žádné komentáře:
Okomentovat