Mám s krabicemi velice blízký vztah. Krabice posledních pár let mého života potkávám opravdu často. Pomáhají mi totiž přesouvat zbytky mého domova. Uchovávají ho.
Dlouho jsem si na ně nemohla zvyknout. Nesnášela jsem je. Ukrutně. Není to totiž zcela ideální ubytování. Mnohdy vám něco chybí. Věřte mi, bude to v té poslední a nejspodnější krabici, kterou vlastníte. Případně poté zjistíte, že už jste to vlastně z té krabice dávno vyndali a odvezli pryč. Samozřejmě netušíte kam. Ve všem máte zmatek. Popisky nefungují. Poprvé možná ano, ale popáté už nacházíte jarní obuv mezi porcelánem. Nedivíte se. Už jste to vzdali.
Ale poslední dobou už se spolu učíme lépe vycházet. Objevila jsem to sentimentální kouzlo otevírání krabic, na kterých leží aspoň rok padlý prach. Vždycky v nich čeká nějaké překvapení. Jsou krabice, které pro mě znamenají víc, než většina toho, co normálně používám. Jsou plné vzpomínek. Uchovávají každý malý okamžik. A já vím, že ho tam vždycky najdu.
Doufám, že jednou přijde ta chvíle, kdy mi zbyde jen pár krabic. Kdy všechny ostatní věci budou mít své místo. A já tak konečně vytvořím idylické poutu mezi námi. Mezi mnou a krabicemi. Těmi nejlepšími krabicemi, nad kterými budu pak trávit jednou do roka večery se sklenkou vína. A pro jistotu balíkem kapesníků poblíž. Nikdy nevíte, co vás tam nakonec potká.
PS: Ano, vím, že si za ten bordel můžu tak trochu sama.
PPS: Změním to.
PPPS: Někdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat