sobota 25. října 2014

Těstoviny s pestem?

Sedím na pohovce. Přemýšlím. Balím se do své dětské mikiny a směšně velkých ponožek. Jsem na pohovce v Německu, na místě, kterému bych měla říkat domov. Neříkám mu tak. Smrkám. Piju asi milióntý čaj. Dostala jsem obří balení kapesníků. Prý jen pro mě. Pozorné. Utěšuji se, že pozornost a péče alespoň jednoho z rodičů v době naprosto příšerné a jistě smrtelné choroby je lepší, než samota a opuštěnost na koleji. Smrkám znova. A znova přemýšlím. Při pohledu na svůj nedojedený oběd jsem totiž asi odhalila jeden velký lidský nedostatek.
 
Pokud patříte mezi většinovou část populace, která každoroční příchod podzimu oslaví kvalitní chřipkou, jistě mi budete rozumět, jak náročné je se v této době stravovat. Chuťové buňky jsou natolik otupělé, že byste nerozeznali maso od mrkve. Mně byl dnes jako správnému marodovi oběd připraven, a tak jsem po nadzvednutí pokličky zůstala koukat na něco, co vypadalo jako těstoviny s kečupem. Jó prý pesto. Kdokoli mě trochu zná, umí si představit, jaký pocit ve mně vyvolává kečup a rajčata. Nedůvěřivě hledím na začervenalý obsah a rozhodnu se pro čichovou kontrolu. Správně tušíte, že mi byla v tomhle stavu úplně k ničemu. Hlad byl však nakonec silnější. A tak ochutnávám. Jím. Cpu se. Po patnácti minutách představování si dané chuti mě to přestává bavit a oběd odkládám. Přesto se pro něj ještě několikrát během psaní tohoto článku vracím a pokračuji v ládování. Jak je možné, že mám takovou potřebu jíst, i když mě momentálně jídlo vlastně vůbec neuspokojuje?!
 
Snažím se přijít na nějaké racionální vysvětlení. Jde o zvyk? Jak všichni od svých rodičů víme, jídlo by se přeci mělo dojídat. Mysleme na děti v Africe! Nebo mě žene potřeba dosáhnout uspokojení v každém případě? Kolikrát věc zkusíme, než zjistíme, že se nám to nejspíš nepodaří? A je lepší se vzdát a přesunout svůj zájem jinam? Nebo bojovat a po krůčkách si tvořit cestičku? Přeci jen pořád je tam to slůvko „nejspíš“… Možná nás baví právě jen ten boj. Možná se tak spokojeně cpu červenými těstovinami právě jen pro vidinu toho sladkého vítězství, kdy konečně ucítím jejich chuť. (I když by bylo nejspíš lepší ji nepoznat, přeci jen… pesto… prý…) A taky vlastně moc dobře vím, že s těmihle těstovinami vítězství ještě nedosáhnu. Udělala jsem si z nich jednoduše příčku ve svém žebříku k cíli. Kolik věcí v našem životě jsou pouhé příčky, přes které přelezeme a už se k nim nevrátíme?
 
Jsou to jen malé částečky v našich životech, které opustíme a zanecháme s malou vzpomínkou. Tušíme, že nám nic převratného nepřinesou. Jsou to jen těstoviny bez chuti, jejichž barva nás třeba i děsí. Přesto jsou to naši malí pomocníci a průvodci k cíli. Určitým způsobem je asi k životu potřebujeme. Neustále nás motivují a tvarují. Mění. I když jen nepatrně. Proto nezapomínejte na malé detaily při vašem šplhání vzhůru, mohlo by se stát, že až spadnete, znova se vám budou hodit.
 
PS: Ty těstoviny jsem během psaní dojedla.
 
PPS: Možná jsem tak snědla poprvé v životě těstoviny s kečupem. A to je po 21 letech hodně velká událost.

PPPS: Poprvé ve svém životě jsem také napsala článek na tabletu. Pokud dojde k nějakým nesrovnalostem, předem se omlouvám.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat