Štve mě, když něčeho nedosáhnu. Ještě víc mě štve, když mě to tolik neštve. Vím, že to totiž byla opět špatná volba. Že jsem opět skončila u ničeho.
Obvykle to má naprosto klasický postup – pár srdcervoucích písniček, hodiny výčitek, několik nadávek a utajených slz. Zakončím to tradičně nocí s plyšákem a zíráním do tmy. Připravím se na otázky a odpovědi.
Druhý den (někdy až ten třetí, čtvrtý, pátý, ...) postupuji kupředu a začínám sbírat sílu. Dokážu vše, co chci. Mám na to. Zvládli to i ostatní. Je to jen na mně. Jsem přeci taky tak dobrá. Bojuj! Tak jo, vymyslím další hovadinu a začnu se hnát za ní. Ovšem asi všichni víme, jak to skončí...
Jak se to tedy dělá? Jak člověk hledá svůj cíl? Obdivuji a zároveň nesnáším lidi, co od deseti let ví, že budou báječní doktoři s dokonalou rodinou, anglickým trávníkem a jejich auto bude určitě červené. Naplňuje je to? Předpokládám, že ano.
A já se tak cítím zbytečně, prázdně – chci ten cíl! Každý si stěžuje jen na to, jak je těžké dosáhnout toho, co chce... Ale já vím, že nejdůležitější je vědět, co to vlastně je. V čem vidíme svoji budoucnost, čemu chceme věnovat náš čas. Pokud to máte, jste už jen krok od cíle, tak pro to udělejte všechno. Nečekejte.
PS: Až já jednou přijdu na to, co chci, bude to asi fakt síla.
PPS: Nevzdám se. Hledám. Dál a dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat