sobota 21. června 2014

Over and over again now

Štve mě, když něčeho nedosáhnu. Ještě víc mě štve, když mě to tolik neštve. Vím, že to totiž byla opět špatná volba. Že jsem opět skončila u ničeho. 

Obvykle to má naprosto klasický postup – pár srdcervoucích písniček, hodiny výčitek, několik nadávek a utajených slz. Zakončím to tradičně nocí s plyšákem a zíráním do tmy. Připravím se na otázky a odpovědi. 

Druhý den (někdy až ten třetí, čtvrtý, pátý, ...) postupuji kupředu a začínám sbírat sílu. Dokážu vše, co chci. Mám na to. Zvládli to i ostatní. Je to jen na mně. Jsem přeci taky tak dobrá. Bojuj! Tak jo, vymyslím další hovadinu a začnu se hnát za ní. Ovšem asi všichni víme, jak to skončí... 

Jak se to tedy dělá? Jak člověk hledá svůj cíl? Obdivuji a zároveň nesnáším lidi, co od deseti let ví, že budou báječní doktoři s dokonalou rodinou, anglickým trávníkem a jejich auto bude určitě červené. Naplňuje je to? Předpokládám, že ano.

A já se tak cítím zbytečně, prázdně – chci ten cíl! Každý si stěžuje jen na to, jak je těžké dosáhnout toho, co chce... Ale já vím, že nejdůležitější je vědět, co to vlastně je. V čem vidíme svoji budoucnost, čemu chceme věnovat náš čas. Pokud to máte, jste už jen krok od cíle, tak pro to udělejte všechno. Nečekejte. 


PS: Až já jednou přijdu na to, co chci, bude to asi fakt síla.

PPS: Nevzdám se. Hledám. Dál a dál... 


Žádné komentáře:

Okomentovat